Nemoc mě naučila skutečně žít
Můj příběh začal v roce 2017. Tehdy mě bylo 43 let. Onemocněla jsem rakovinou dělohy.Po řadu let mě trápila velmi silná menstruace, která se rok před stanovením diagnózy ještě zintenzivnila. Cyklus se zkracoval až na 14 dnů. Do toho mě trápila obrovská bolest beder i břicha. V době menstruace to spravil jeden paralen a "jelo" se dál. V té době jsem hodně sportovala, tisíce kilometrů ročně jsem najezdila na kole. S odstupem času to vidím jako maličko sebedestruktivní období, to hlavní byl stav kilometrů na tachometru. Cítila jsem, že se potřebuji zklidnit a zpomalit. Svůj klid jsem nalezla na jógové podložce a v horách.Moje gynekoložka je velmi pečlivá, od začátku se jí celá situace moc nelíbila, opakovaně mě posílala na specializovaná ultrazvuková vyšetření do nemocnice (bohužel jsem zpočátku nezvolila gynekologické centrum U Apolináře), kde mě ale opakovaně posílali domů s tím, že na UZ není nic patologického. Po několik urgencích se rozhodli pro hysteroskopii s tím, že případný myom či polyp odstraní. Po zákroku mi bylo sděleno, že odstranění útvarů se nezdařilo a že odebrali též vzorek sliznice z dělohy. Stále mě ale nedocházelo, že bych se měla obávat výsledků histologie.. Po 14 ti dnech histologie ukázala zhoubný nádor v děloze.Po prvotním šoku nastalo rychlé jednání. Kontaktovala jsem onkogynekologické centrum U Apolináře. Zpočátku se zdálo, že nádor již metastázoval, že prvotní ložisko je v prsou a kromě hytsterektomie (chirurgické odstranění dělohy včetně vaječníků a vejcovodů) mě čeká i odebrání uzlin. To mě obrovsky vyděsilo. Měsíc nekonečného čekání, měsíc nesmyslného lovení zpráv na internetu, měsíc probdělých nocí.. Nikdy jsem si nemyslela, že za oznámení "čeká Vás jen hysterektomie", budu šťastná jako blecha. Současně s touto, pro mě dobrou zprávou, jsem obdržela i doporučení, podstoupit genetické vyšetření s podezřením na Lynchův syndrom. Ten se po pár měsících potvrdil.Před operací ani ihned po operaci nebylo zřejmé, zda budu muset podstoupit dodatečnou léčbu, chemoterapii či ozařování. Upřímně jsem věřila, že ne.. Po dvou týdnech mě však volala lékařka z onkologie, že má v ruce výsledky operační histologie a má pro mě dvě zprávy... První zprávou bylo to, že nádor neprorůstal skrz děložní stěnu (hurá), druhou zprávou však bylo to, že se jedná o velice agresivní nádor a bude vhodná zajišťovací léčba. Jako nejvhodnější se jevila brachyterapie, lokální vnitřní ozařování neboli ozařování na krátkou vzdálenost. Tato metoda využívá možnosti aplikovat vyšší dávku záření do místa, kde byl nádor vyoperován. V mém případě do místa poševní jizvy. Do pochvy se zavádí plastový vaginální válec 10-15 cm dlouhý o průměru 2-3,5 cm, kterým prochází záření.Celý proces jednoho ozáření trvá zhruba hodinku na aplikačním sále radiologické kliniky. Před vlastním ozářením se zavádí do močového měchýře močový katetr s kontrastní látkou, do konečníku rektální rourka pro měření dávky záření a konečně samotný vaginální válec, který je nutné dobře zafixovat pomocí popruhů, aby ozáření skutečně proudilo jen tam, kam má. Provede se rentgenový snímek pro výpočet dávky záření. Samotné ozáření je otázkou pár minut a není nijak cítit. Také je možné se s kýmkoliv setkávat, nevyzařujete žádné záření.Možné vedlejší účinky mi byly vysvětleny lékařkou na radiologii velmi podrobně ještě před samotnou aplikací. Mezi nejčastější potíže související s brachyterapií je krvácení po odstranění válce z pochvy, podráždění močových cest či podráždění konečníku. U mě se objevily po skončení brachyterapie urologické potíže, ale s odstupem času a intenzivnímu posilování svalů pánevního dna úplně vymizely.Nádor byl odstraněn hysterektomií, ale vzhledem k povaze nádoru a k Lynchovu syndromu se nový nádor u mě může objevit kdykoliv a kdekoliv. Nejčastěji zhoubné nádory vznikají z buněk sliznic tlustého střeva. Pravidelně docházím na kontrolu tlustého střeva kolonoskopií a do hereditární ambulance nyní již jen jednou za rok.Nejnáročnější pro mě bylo období od výsledků první histologie, že všechny moje problémy souvisí s rakovinou dělohy, do indikace k operaci. Nekonečných a nejnáročnějších 30 dnů. Poté skončily spekulace uvnitř mě samotné. Věřila jsem, že vše dobře dopadne. Za podpory rodiny a přátel. Rok operace 2017 byl těžký rok pro mě i celou moji rodinu, umíral mi tatínek. Nejen před ním jsem musela být silná a veselá a být oporou pro něj. On byl také první, komu jsem volala po probuzení na JIPu. Prostě táta a dcera. Napojení.Po skončení léčby začal být život najednou veselejší, vrátila jsem se do práce a začala jsem se radovat z úplných maličkostí. Škoda, že si člověk ty maličkosti uvědomí, až když spadne na úplné dno. Do té doby je bere jako samozřejmost. Období nemoci bylo pro mě velkou zkouškou. Zkouškou, která mě naučila skutečně žít.Tak začala i moje jógová cesta. Udělala jsem si lektorský kurz. Věnuji se józe pro onkologické pacienty. A teď začala ta pravá jóga, ne ta na podložce, ale ta v životě. Snažím se nalézt vnitřní klid bez ohledu na to, v jaké životní situaci se nacházím. V době úspěchu i neúspěchu. V době radosti a smutku. Ve zdraví i nemoci. Jsem vděčná všem lektorům a učitelům, které jsem na své krátké jógové cestě potkala a ukázali mi v životě ten správný směr.Mám jakousi větší potřebu a touhu pomáhat lidem. I proto s radostí sdílím svůj příběh. Pokud můj příběh pomůže i jen jedné ženě, které do života vstoupí onkologické onemocnění, má to smysl.Stala jsem se součástí Pacientské organizace Veronica, která sdružuje pacientky s onkogynekologickými nemocemi, v roce 2021 i součástí kampaně "BRCA nejsou jen prsa", kde jsme v tisku, rozhlasu, televizi upozorňovali na důležitost prevence onkogynekologických onemocnění. V době, kdy jsem já onemocněla, jsem o žádných pacientských organizacích nevěděla. Skvělé, že existují, že zde můžete sdílet svůj příběh s ostatními ženami, která se nacházejí na stejné cestě jako vy. Dáváte jim naději, že se uzdraví stejně, jako se to povedlo mě. I zde mohou vzniknou pevná přátelství. Nebojte se na ně obrátit. Jsou zde pro vás.
Můj příběh začal v roce 2017. Tehdy mě bylo 43 let. Onemocněla jsem rakovinou dělohy.
Po řadu let mě trápila velmi silná menstruace, která se rok před stanovením diagnózy ještě zintenzivnila. Cyklus se zkracoval až na 14 dnů. Do toho mě trápila obrovská bolest beder i břicha. V době menstruace to spravil jeden paralen a "jelo" se dál. V té době jsem hodně sportovala, tisíce kilometrů ročně jsem najezdila na kole. S odstupem času to vidím jako maličko sebedestruktivní období, to hlavní byl stav kilometrů na tachometru. Cítila jsem, že se potřebuji zklidnit a zpomalit. Svůj klid jsem nalezla na jógové podložce a v horách.
Moje gynekoložka je velmi pečlivá, od začátku se jí celá situace moc nelíbila, opakovaně mě posílala na specializovaná ultrazvuková vyšetření do nemocnice (bohužel jsem zpočátku nezvolila gynekologické centrum U Apolináře), kde mě ale opakovaně posílali domů s tím, že na UZ není nic patologického. Po několik urgencích se rozhodli pro hysteroskopii s tím, že případný myom či polyp odstraní. Po zákroku mi bylo sděleno, že odstranění útvarů se nezdařilo a že odebrali též vzorek sliznice z dělohy. Stále mě ale nedocházelo, že bych se měla obávat výsledků histologie.. Po 14 ti dnech histologie ukázala zhoubný nádor v děloze.
Po prvotním šoku nastalo rychlé jednání. Kontaktovala jsem onkogynekologické centrum U Apolináře. Zpočátku se zdálo, že nádor již metastázoval, že prvotní ložisko je v prsou a kromě hytsterektomie (chirurgické odstranění dělohy včetně vaječníků a vejcovodů) mě čeká i odebrání uzlin. To mě obrovsky vyděsilo. Měsíc nekonečného čekání, měsíc nesmyslného lovení zpráv na internetu, měsíc probdělých nocí.. Nikdy jsem si nemyslela, že za oznámení "čeká Vás jen hysterektomie", budu šťastná jako blecha. Současně s touto, pro mě dobrou zprávou, jsem obdržela i doporučení, podstoupit genetické vyšetření s podezřením na Lynchův syndrom. Ten se po pár měsících potvrdil.
Před operací ani ihned po operaci nebylo zřejmé, zda budu muset podstoupit dodatečnou léčbu, chemoterapii či ozařování. Upřímně jsem věřila, že ne.. Po dvou týdnech mě však volala lékařka z onkologie, že má v ruce výsledky operační histologie a má pro mě dvě zprávy... První zprávou bylo to, že nádor neprorůstal skrz děložní stěnu (hurá), druhou zprávou však bylo to, že se jedná o velice agresivní nádor a bude vhodná zajišťovací léčba. Jako nejvhodnější se jevila brachyterapie, lokální vnitřní ozařování neboli ozařování na krátkou vzdálenost. Tato metoda využívá možnosti aplikovat vyšší dávku záření do místa, kde byl nádor vyoperován. V mém případě do místa poševní jizvy. Do pochvy se zavádí plastový vaginální válec 10-15 cm dlouhý o průměru 2-3,5 cm, kterým prochází záření.
Celý proces jednoho ozáření trvá zhruba hodinku na aplikačním sále radiologické kliniky. Před vlastním ozářením se zavádí do močového měchýře močový katetr s kontrastní látkou, do konečníku rektální rourka pro měření dávky záření a konečně samotný vaginální válec, který je nutné dobře zafixovat pomocí popruhů, aby ozáření skutečně proudilo jen tam, kam má. Provede se rentgenový snímek pro výpočet dávky záření. Samotné ozáření je otázkou pár minut a není nijak cítit. Také je možné se s kýmkoliv setkávat, nevyzařujete žádné záření.
Možné vedlejší účinky mi byly vysvětleny lékařkou na radiologii velmi podrobně ještě před samotnou aplikací. Mezi nejčastější potíže související s brachyterapií je krvácení po odstranění válce z pochvy, podráždění močových cest či podráždění konečníku. U mě se objevily po skončení brachyterapie urologické potíže, ale s odstupem času a intenzivnímu posilování svalů pánevního dna úplně vymizely.
Nádor byl odstraněn hysterektomií, ale vzhledem k povaze nádoru a k Lynchovu syndromu se nový nádor u mě může objevit kdykoliv a kdekoliv. Nejčastěji zhoubné nádory vznikají z buněk sliznic tlustého střeva. Pravidelně docházím na kontrolu tlustého střeva kolonoskopií a do hereditární ambulance nyní již jen jednou za rok.
Nejnáročnější pro mě bylo období od výsledků první histologie, že všechny moje problémy souvisí s rakovinou dělohy, do indikace k operaci. Nekonečných a nejnáročnějších 30 dnů. Poté skončily spekulace uvnitř mě samotné. Věřila jsem, že vše dobře dopadne. Za podpory rodiny a přátel. Rok operace 2017 byl těžký rok pro mě i celou moji rodinu, umíral mi tatínek. Nejen před ním jsem musela být silná a veselá a být oporou pro něj. On byl také první, komu jsem volala po probuzení na JIPu. Prostě táta a dcera. Napojení.
Po skončení léčby začal být život najednou veselejší, vrátila jsem se do práce a začala jsem se radovat z úplných maličkostí. Škoda, že si člověk ty maličkosti uvědomí, až když spadne na úplné dno. Do té doby je bere jako samozřejmost. Období nemoci bylo pro mě velkou zkouškou. Zkouškou, která mě naučila skutečně žít.
Tak začala i moje jógová cesta. Udělala jsem si lektorský kurz. Věnuji se józe pro onkologické pacienty. A teď začala ta pravá jóga, ne ta na podložce, ale ta v životě. Snažím se nalézt vnitřní klid bez ohledu na to, v jaké životní situaci se nacházím. V době úspěchu i neúspěchu. V době radosti a smutku. Ve zdraví i nemoci. Jsem vděčná všem lektorům a učitelům, které jsem na své krátké jógové cestě potkala a ukázali mi v životě ten správný směr.
Mám jakousi větší potřebu a touhu pomáhat lidem. I proto s radostí sdílím svůj příběh. Pokud můj příběh pomůže i jen jedné ženě, které do života vstoupí onkologické onemocnění, má to smysl.
Stala jsem se součástí Pacientské organizace Veronica, která sdružuje pacientky s onkogynekologickými nemocemi, v roce 2021 i součástí kampaně "BRCA nejsou jen prsa", kde jsme v tisku, rozhlasu, televizi upozorňovali na důležitost prevence onkogynekologických onemocnění. V době, kdy jsem já onemocněla, jsem o žádných pacientských organizacích nevěděla. Skvělé, že existují, že zde můžete sdílet svůj příběh s ostatními ženami, která se nacházejí na stejné cestě jako vy. Dáváte jim naději, že se uzdraví stejně, jako se to povedlo mě. I zde mohou vzniknou pevná přátelství. Nebojte se na ně obrátit. Jsou zde pro vás.